Vojtův život

Vojta se narodil v květnu 2008 v 28 týdnu těhotenství. Vážil 1456g a měřil 40cm. Sám ještě dýchání nezvládal a tak za něho dýchali přístroje. Byl to hrozný pocit, ale byl to nejkrásnější miminko (jak už to tak bývá pro každou mámu). 

Na resuscitačním oddělení byl asi 10 dní, potom mi ho dali na pokoj a já se o ten malý uzlík začala starat sama jen za občasné pomoci hodných sestřiček. Začal přibývat na váze a vše šlo líp než všichni předpokládali. Žádné komplikace ani viditelné poškození. Domu nás propustili po šesti týdnech, na den přesně.

Doma nás čekala pravidelná rehabilitace Vojtovou metodou prý aby se vyrovnal tříměsíční vývojový deficit. Vojta se díky tomu vyvíjel podle tabulek jen s tím tříměsíčním zpožděním. Začal se otáčet, začal si hrát a začal i lézt po čtyřech. A v 18 měsících si i stoupl s oporou v postýlce nic nenasvědčovalo že by to nemělo mít pokračování.

Ve dvou letech jsem začala pátrat proč nám nástup chůze tak trvá kde je háček nebo kde dělám chybu. Na ten pocit nikdy nezapomenu, když z úst pani doktorky zaznělo že Vojta má dětskou mozkovou obrnu a řekla mi to tónem jako že bych to už dávno měla vědět. Polilo mě horko a zmocnil se mě vztek, vztek na celý svět. Začala jsem se obviňovat a zároveň litovat.

Zaplať pánubohu, že při mně stála celá rodina, moje i manželova. Od té doby jsme podstoupili všelijaké vyšetření, rehabilitace, léčebné pobyty, ale i alternativní medicínu. Všechno nás posunulo vždy o kousíček dopředu a i minimální zlepšení mi dodávalo energii k tomu, abych nepolevovala i když jsem s tím už mnohokrát chtěla prásknout a nechat to osudu.